SYČENÍ KOČEK - CO TO ZNAMENÁ?

Syčící kočka je naprosto normální pohled. Předpokládám, že většina z vás se s ním setkala, i když možná ne všichni víte, proč kočka syčí. Je to projev agrese (což je asi první věc, která vás napadne)? Nebo je to něco úplně jiného? Odpovědi na tyto otázky bychom měli hledat analýzou situací, ve kterých naši domácí mazlíčci vydávají tento pro naše uši nepříjemný zvuk. A když je poznáme, budeme vědět, jak se zachovat, když na nás nebo na jiná zvířata kočka syčí.

Syčící kočka aneb pár slov o kočičí řeči

Kočky - navzdory všeobecnému přesvědčení - vedou poměrně rozsáhlý společenský život. Vyvinuly si proto složitý komunikační systém, který využívají k mezilidským kontaktům, a to jak se svými partnery, tak se zástupci jiných druhů, včetně lidí.

Kočičí řeč je mnohem složitější, než si myslíme. Tvoří ji především řeč těla, ale velkou roli v komunikaci našich mazlíčků hrají také pachy. Kočičí řeč se také skládá z mnoha a velmi rozmanitých zvuků. Při komunikaci mezi sebou i s námi mňoukají, vrčí, vrní, vrní a samozřejmě... syčí různými tóny.

Kočičí syčení tedy není ničím jiným než jednou ze součástí složitého komunikačního systému. Pokud budeme znát význam tohoto zvuku (a všech ostatních), budeme schopni lépe porozumět našemu vrnícímu svěřenci.

Proč kočka syčí?

Zvuky, které kočky vydávají, jsou často vnějším projevem emocí, které prožívají. Mňoukání může vyjadřovat spokojenost, mňoukání osamělost a vrčení vztek. A jaké emoce doprovází syčení? To lze poměrně snadno zjistit, pokud analyzujeme situace, ve kterých kočka syčí.

Už jste někdy viděli kočku syčet na psa? Pravděpodobně ano, protože jde o běžné chování chlupatých koček, které se setkají s neznámým příslušníkem druhu. To platí zejména v situacích, kdy je kočka "zahnána do kouta" štěkajícím zvířetem, které je větší a silnější než ona. V takovém případě může kočičí syčení přejít v pištění a prskání.

Jak si můžete snadno domyslet, emoce, které naše zvíře v takových situacích pociťuje, je strach z většího a silnějšího zvířete. To se projevuje doprovodnou syčivou mimikou a držením těla. Kočka sklopí uši, má široce otevřené oči, někdy padne na zem nebo prohne hřbet a její svaly jsou viditelně napjaté. Podle chování zvířete můžeme poznat, jak moc je vyděšené.

Kočičí syčení je tedy příznakem strachu. Zvíře vydává tento zvuk, když cítí strach ze psa, soupeře svého druhu, jiného zvířete nebo člověka, případně i z blíže neurčené hrozby.

Úzkost však může být doprovázena vztekem. Když tato emoce začne převládat, syčení se změní v ječení nebo dokonce specificky znějící vřískot, po kterém obvykle následuje útok na nepřítele. Kočky často útočí ze strachu v situacích, kdy nemají možnost úniku. To se bohužel stává, když je chlupatá kočka uzavřena mezi čtyřmi stěnami bytu.

Pro pečovatele, který miluje svého vrnícího mazlíčka, je těžké uvěřit, že by se ho zvíře mohlo bát, a přesto se to stává. Když kočka syčí na svého majitele, můžeme si být jisti, že se ho bojí. A zbavena možnosti úniku a nucena k neustálému kontaktu s člověkem, který v ní vzbuzuje strach, může chlupatá kočka začít na svého chovatele útočit.

Kočka syčí, protože chce vypadat hrozivě

Kočičí syčení není jen projevem strachu. Tímto nepříjemným zvukem chce chlupatá kočka také zastrašit domnělého nebo skutečného nepřítele. Proto syčení obvykle doprovází i další výhrůžné signály, např. nastražené uši a štěkání tesáků.

Je však třeba se ptát, proč právě syčení plní tuto funkci, a ne nějaký jiný zvuk. Existuje velmi zajímavá teorie, která to vysvětluje. Mezi její zastánce patří známý britský zoolog Desmond Morris.

No, právě proto zní tento zvuk tak hrozivě, protože připomíná syčení hadů! Kočka syčí, protože předstírá, že je tímto plazem, a chce vypadat mnohem nebezpečněji, než ve skutečnosti je. Jedná se o druh ochranného chování, kterému se říká mimikry.

Napodobování chování nebezpečných druhů zvířat, a dokonce i jejich fyzická podobnost, není ve světě zvířat nic neobvyklého. Takto se jednotlivé druhy brání proti svým nepřátelům. Přestože jsou kočky samy o sobě dravci, díky své malé tělesné velikosti jsou vystaveny útokům mnoha dalších masožravců.

Předstírání, že jste had, je poměrně účinný způsob, jak zastrašit nepřátele. Jedovatí zástupci těchto plazů patří k nejnebezpečnějším tvorům na Zemi. Mnoho živočišných druhů proto pociťuje vrozený strach z hadů a vyhýbá se kontaktu s nimi. Bojí se jich také kočky.

Desmond Morris, kterého jsem již zmínil, dále tvrdí, že kočky se hadům podobají nejen syčením. K tomuto účelu slouží i základní zbarvení srsti našich domácích mazlíčků, které měli jejich divocí předkové. Tabby kočka, ležící schoulená na zemi, prý z dálky připomíná jedovatého plaza.

Syčení koček - co s tím?

Kočičí syčení je zcela přirozené, normální a vrozené chování. Problémem se stává pouze tehdy, když kočka syčí na majitele, případně na jiné členy zvířecí rodiny. V žádném případě bychom se však neměli snažit chlupatou kočku zastavit, okřiknout ji nebo ji za toto chování trestat. Musíme si totiž uvědomit, že skutečným problémem není syčení, ale úzkost, jejímž je tento zvuk příznakem.

Naším úkolem tedy bude najít zdroj kočičího strachu a odstranit příčinu nebo přesvědčit kočku, že její strach je neopodstatněný. Pak se chlupáč přestane bát, a když se tak stane, nebude syčet. To není vždy snadné provést, ale vždy je důležité se o to pokusit a přizpůsobit opatření konkrétní situaci.

Představte si například, že kočka syčí na jiné zvíře v našem domě. V první řadě je třeba vzít v úvahu, zda se toto zvíře pod naši střechu dostalo teprve nedávno, nebo zda s kočkou žije již delší dobu a konflikt začal až nyní.

Je zcela normální, že se kočka bojí neznámého zvířete. Největší potenciální hrozbou pro chlupatou kočku je jiný příslušník jejího druhu nebo pes. Mrouskající kočku však může vyděsit i velký papoušek nebo králík, pokud se s takovým tvorem nikdy předtím nesetkala, protože žila od narození v izolaci od okolního světa.

U většiny nových členů zvířecí rodiny se kočka rychle naučí, že pro ni nepředstavují hrozbu. Musíme jen nechat mrouskajícího mazlíčka, aby se seznámil se svými novými společníky, třeba jen přes mříže klece v přepravce.

Kočce může trvat trochu déle, než se spřátelí se psem. Zvláště pokud je štěkající zvíře dospělé a mnohem větší než náš chlupáč. Kočky se snáze nechají přesvědčit štěňaty, protože batolata jsou od přírody důvěřivá a přátelská ke svému okolí a ostatním zvířatům.

Největší problémy máme při zavádění nové kočky do domu. Je to proto, že v tomto případě se do hry dostává vnitrodruhová rivalita. Uvědomme si, že kočky jsou teritoriální zvířata, takže nový chlupáč bude s největší pravděpodobností považován obyvatelem za rivala, který chce zabrat jeho území.

Samozřejmě se může stát, že zvířata, která spolu dříve žila v harmonii, se z nějakého důvodu dostanou do konfliktu. Naším úkolem je pak najít příčinu sporu a zmírnit ji vhodnou behaviorální terapií.

Nejhorší je, když kočka na svého majitele syčí. To znamená, že její důvěra v ošetřovatele byla podkopána, což by se nikdy nemělo stát. Důvody mohou být opravdu různé, ale téměř vždy je na vině člověk se svým chováním, i když nelze vyloučit ani jiné zdroje problémů, např. zdravotní. Ne vždy je možné určit příčinu, ale ve většině případů je možné obnovit správný vztah mezi člověkem a kočkou.

A ještě jedna věc - není neobvyklé, že kočka syčí na novorozence, kterého přinesli do domu. Teď už víte proč - prostě se ho bojí, protože takového tvora nikdy neviděla. Nechte mrouskajícího mazlíčka, aby se s miminkem seznámil, a vše bude v pořádku.

Kočka syčí, aneb ďábel není tak zlý, jak ho malují

Jak vidíte, syčení koček není tak velký problém, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti bychom měli zasáhnout pouze tehdy, když toto chování signalizuje vážný problém s chováním a narušený vztah mezi námi a naším mrouskajícím chráněncem nebo jím a zbytkem domácnosti. Takové situace bychom neměli podceňovat, protože mají negativní důsledky. Naštěstí je poměrně snadné problém vyřešit - pokud to nezvládneme sami, vyplatí se požádat o pomoc kočičího behavioristu.